Inspektor Fawley a jeho temné případy: Proč Oxfordská série Cary Hunterové válcuje detektivní žánr?

Občas se to stane. Čtete knihu, která vás nechá chladným a vy ji odložíte. Pak další, kterou sice dočtete, ale kdyby se to nestalo, svět by se nezbořil.

No a někdy otevřete něco, co vás smete jako lavina – a než se nadějete, zjistíte, že jste dočetli, objednali zbytek série a zrušili plány na víkend.

Nestává se mi to často, maximálně jednou ročně (přesně v duchu slavné hlášky z Jáchyme, hoď ho do stroje). A většinou ve chvíli, kdy to nejméně čekám. Přesně takhle to bylo se mnou a Carou Hunterovou. Zjistil jsem také, že hodně čtenářů a čtenářek tuto sérii nezná. Stejně, jako jsem ji ještě před pár týdny neznal já. To mi přijde jednak jako velká škoda a také jako silná nespravedlnost. A přesně proto vznikl tento obsáhlý článek. Proč mi to přijde škoda?

Oxfordská série s inspektorem Adamem Fawleym je totiž podle mého názoru jedna z nejlepších detektivních sérií posledního desetiletí. Napínavé příběhy, silná témata, neotřelá forma vyprávění a skvěle napsané postavy. A navrch je tu vynikající překlad Markéty Polochové. U překladu se občas stane, že mi stavba věty nedává smysl. Čte se to kostrbatě a já se pak nemohu soustředit na text. Zde nic takového nebylo.

Tento článek není klasická recenze, ale spíš vyznání z velké knižní lásky. Pohodlně se usaďte a pojďte se mnou do Oxfordu.

Někdo blízký (2018)

Ke knize jsem se dostal díky tipu od čtenářky, které věřím a jejíž literární doporučení mě obvykle nezklamaly (zdravíme Míšu Škultéty, překladatelku!). Reagovala na mé nadšení z knihy Vražda v rodině od té samé autorky a doporučila mi tuto sérii. Objednal jsem si první díl – román Někdo blízký a po pár stranách objednával zbytek série. Byla to prostě láska na první pohled.

Už v tomto úvodním dílu autorka světu předvedla, co od ní můžete čekat: rychlé tempo, vyprávění prostřídané výpověďmi, novinovými články i internetovými diskusemi. Čtenář se stává součástí vyšetřování, není jen pasivní pozorovatel. A tohle tempo už nepustila po celou dobu série.

Příběh je jednoduchý: Osmiletá Daisy Masonová se ztratí během zahradní oslavy. Zmizí, jako by se po ní slehla zem. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví – a přesto každý něco skrývá. Rodina není tak dokonalá, jak se na první pohled zdá, a vyšetřování začíná odhalovat temná tajemství. Inspektor Fawley ví, že v podobných případech bývá pachatel někdo blízký. Ale co když je všechno jinak?

Mně osobně tahle kniha připomněla, proč mám rád detektivky: nejde jen o to zjistit, kdo je vrah. Jde o to pochopit, co se stalo. A proč. Hunterová umí tuhle „psychologii zločinu“ podat mistrně – bez zbytečných kudrlinek, bez stereotypů, bez zjednodušení. Vytvořila partičku policistů, kteří jsou každý trochu jiný. Některé si zamilujete, jiné ne. Ale všichni mají v týmu své místo a vy díl po díle objevujete jejich charaktery.

Pokud si chcete ověřit, jestli vám styl Cary Hunterové sedne, začněte tady. Ale připravte se, že u jednoho dílu to nejspíš neskončí. Protože poté, co jsem dočetl Někdo blízký jsem okamžitě otevíral druhý díl.

V temnotě (2019)

Dělníci při rekonstrukci domku v Oxfordu narazí na skrytý sklep. Uvnitř najdou vyhladovělou ženu a malé dítě. Nikdo je nezná, nikdo je nepostrádá. Majitel domu – postarší muž s Alzheimerem – tvrdí, že o ničem neví. Jenže tahle verze má tolik děr, jako paměť postaršího recenzenta knih.

Druhý díl série nicméně posouvá laťku ještě výš. Atmosféra je dusná, nejasné vztahy mezi postavami působí mrazivě, a jak se děj větví, vzniká silný pocit neklidu. Připomnělo mi to případy z reálných zpráv – jen s tím rozdílem, že tady se vše skládá do promyšlené mozaiky.

Autorka v jednom z pozdějších doslovů přiznala, že existují inspirace pro její případy. Zde jsem si vzpomněl na rakouského únosce Fritzla a jeho děsivý sklep. Co mi ale došlo až později je to, že v centru příběhů Cary Hunter stojí děti, případně dospívající osoby. Není úniku, třetí díl, mě o tom dokonale přesvědčil.

Není úniku (2020)

Hořící dům, dvě malé děti uvnitř. Jedno umírá, druhé bojuje o život. Rodiče nikde. Co vypadá jako tragédie, se brzy ukáže jako vražda. A čím víc Fawley a jeho tým odkrývají rodinné pozadí, tím méně je jasné, komu vlastně můžeme věřit.

Tohle je nejtemnější díl série – aspoň jsem si to myslel, když jsem začal číst. Netušil jsem, že příště to bude ještě horší. A to nejen kvůli tématu dětí, ale kvůli emocím, které v čtenáři vyvolává. Mně osobně se do něj chvíli nechtělo, právě kvůli tomu silnému motivu. Ale odměnou je mimořádně silný zážitek, kdy jsem v závěru vyprávění téměř nedýchal.

Je mi jasné, že toto vám napíše každý druhý booktuber, bookstagramer, booktoker – či jak se všichni ti, co o knihách píšou na sociálních sítích nazývají. Jenže, oxfordská série taková opravdu je. Co jsem zatím nezmínil je to, že všemi knihami se táhnou vedlejší příběhy. Bez některých bych se obešel, jiné mě zase zaujaly natolik, že jsem musel okamžitě sáhnout po dalším díle.

Takový hněv (2021)

Takový hněv, 4. díl série s inspektorem Fawleym a jeho týmem, totiž otevřel jednu z bolavých ran minulosti. Na ulici je nalezena dospívající dívka – vyděšená, zbědovaná, zřejmě zneužitá. Ale odmítá vypovídat. Fawley cítí, že už se s podobným případem setkal. Když pak zmizí další dívka, začíná jít o čas – a o minulost, která se vrací jako bumerang.

Tady se série začíná víc otevírat do Fawleyho osobního příběhu. Nejde jen o případ – ale o to, co si inspektor sám nese. Témata jako stud, vina, selhání. A pořád neodbytný pocit: je to ten pravý pachatel? No a co se stane, když se jeho minulost dostane na světlo? Není asi náhoda, že se Hunterová drží jakéhosi filmového stylu vyprávění. Při čtení mi okamžitě naskakovaly obrazy – a to jsem ještě ani nevěděl, že se seriál podle těchto knih skutečně připravuje. No a pak měla přijít opravdová facka: Pátý díl.

Celá pravda (2022)

Ten se jmenuje Celá pravda a přiznám se, že jsem na začátku četl s nefalšovaným strachem. Bál jsem se, kam až autorka zajde, co všechno si dovolí. Silný a mimořádně emotivní příběh spojený s Fawleym do určité míry zastínil vyšetřovaný případ. Respektive – příběhy. Ty mi z celé série přišly sice nejslabší, ale v této knize to vůbec nevadilo. O co šlo?

Obvinění ze sexuálního obtěžování na Oxfordské univerzitě. Žena má obvinit muže? Kdepak. Tady je to naopak – student obviňuje vysoce postavenou akademičku. A zároveň se objevuje starý nepřítel, který má s Fawleym osobní nevyřízené účty. A rozhodne se to tak nenechat.

Tento díl je výjimečný. Ze začátku záměrně pomalý, rozprostřený mezi několik případů, ale jakmile se začne blížit závěr, nabírá neuvěřitelné tempo. Pro mě osobně spíš thriller než detektivka – a to v tom nejlepším smyslu.

Naštěstí jsem věděl, že na mě na poličce čeká ještě jeden díl, šestý v pořadí. Záměrně jsem si odmítal přečíst anotaci, protože jsem nechtěl vědět, jak Fawley, jeho žena a další členové policejního týmu dopadnou. A dobře, že jsem to neudělal. Protože šestý díl? Lahůdka pro opravdové knižní gurmány.

Vytoužená smrt (2023)

Začíná střelbou na odlehlém statku. Mrtvý muž, žádná identita, jen podivný pár důchodců, kteří tvrdí, že bránili svůj majetek. Jak se ukáže, nejde jen o jedno tělo – ale o ozvěnu starého případu, kde možná došlo k justičnímu omylu. Fawley má pocit, že se už s nimi někdy musel setkat. A jako obvykle, ani tentokrát se nemýlil.

Šestý díl je temný, sevřený a mimořádně silný. Ukazuje, jak málo někdy stačí k tomu, aby se pravda obrátila naruby. A připomíná, že občas je to samotná spravedlnost, kdo může být v roli oběti. Finální hon za pachatelem mi opět připomínal film a myslím, že z toho jednou skvělý film bude.

Proč číst Caru Hunterovou?

V každém čtenářském životě se občas objeví série, která vám vleze pod kůži. Ne tím, že by byla bezchybná. Ale tím, jak vás vtáhne, rozbouří, zneklidní. Přesně taková je oxfordská série Cary Hunterové. Nehledá laciné šoky, ale dokáže vás přimět, abyste šli spát o dvě hodiny později. Nebo vůbec (to je častější případ). A druhý den jste stejně knihu znovu otevřeli hned, jak to šlo.

Její příběhy nejsou sterilní cvičení z dedukce. Jsou to hluboké, vrstevnaté sondy do lidské psychiky. Do selhání. Do paměti. Do toho, jak málo někdy víme o svých blízkých – a jak snadno se dá ztratit důvěra. A co je nejsilnější – Hunterová tyto příběhy vypráví způsobem, který je neuvěřitelně čtivý, ale nikdy povrchní.

Inspektor Fawley není génius. Je to chybující člověk, který nese vinu. A stejně tak jeho kolegové nejsou superhrdinové. Ale právě v tom je jejich síla. Tým, který se mění, dýchá, žije. Stejně jako my, čtenáři, kteří s nimi strávíme šest knih – a chceme další. A mohu vám prozradit, že šestý díl není poslední – další se už chystá k českému vydání.

Hunterová vás nikdy nenechá v klidu. Nedá vám nic zadarmo. Ale když s ní půjdete až do konce, dostanete něco, co v detektivním žánru není vůbec samozřejmost: skutečný emocionální dopad. A taky víc než jen odpověď na otázku „kdo to udělal?“. Dostanete otázku mnohem důležitější: „Co bych na jejich místě udělal já?“

Pokud vás už současné detektivky unavují, protože se stále točí v kruhu, dejte šanci Oxfordu. A pokud vás neomrzely, pak vězte, že tohle je jejich absolutní špička.

Vítejte ve světě, kde pravda není nikdy jednoduchá. A kde rozhodnutí bolí.