Domů? – kniha, u které jsem musel několikrát odložit tužku a nadechnout se

Kamilu Hladkou sleduju už řadu let a pořád mě fascinuje, jak si dokáže najít lidi, jejichž životní příběhy mají obrovskou sílu. Hornické vdovy, Sestry, Lidi od kolotoče – každá z jejích knih byla pečlivě vystavěná, citlivá a osobní. A vždycky podpořená skvělými fotografiemi, které dodávaly textu další vrstvu. Přesto jsem měl pocit, že s každou novou knihou se posouvá o kus dál. A Domů? Příběhy bývalých vězeňkyň tenhle posun potvrzuje nejvýrazněji.

Přiznávám, že knihu jsem měl doma delší dobu. Ne protože bych se na ni netěšil – ale protože jsem věděl, že to nebude snadné čtení. A opravdu nebylo. Už první příběhy mě vtáhly do tak silné tísně, až jsem měl pocit, že potřebuju pauzu, odstup, nadechnout se. Mnoho žen, o kterých Hladká píše, mělo těžký osud dávno předtím, než se dostaly do vězení. Dětství poznamenané násilím, rodiče, kteří selhali, prostředí, ze kterého se jen těžko utíká. Často jsem si říkal, že to všechno se jim vlastně „muselo stát“ – ne proto, že by si to zasloužily, ale protože se narodily na místě, kde drsná realita sežere i ty, kteří chtějí žít jinak.

A právě v tom je Hladká výjimečná. Nehodnotí. Nehledá senzace. Nesnaží se čtenáře dojmout lacině. Spíš nabízí možnost dívat se očima druhých – žen, které si mnozí z nás představují jen jako „vězeňkyně“, ale nikdy jako někoho, kdo měl své sny, strachy, limity i slabosti. To, že dokáže převést jejich zkušenost do textu tak empaticky, je důkaz její mimořádné autentičnosti. Je v tom kus jejího vlastního já, její vnímavosti, trpělivosti a lidskosti.

Tahle kniha je podle mě její dosavadní vrchol. Nejen kvůli tématu, i když už to samo o sobě je odvážné. Ale kvůli tomu, jak ho zpracovává. Jak dokáže vytvořit dokument, který je „stravitelný pro mainstream“, aniž by jakkoli uhladil realitu. To je vzácná schopnost. A čtenář má díky ní šanci otevřít si oči. Uvědomit si, jak rychle lze skončit tam, odkud „se lidé nevracejí“ – ne kvůli zlu, ale kvůli chybě, lhostejnosti, alkoholu, životní smůle.

K velmi silnému dojmu přispívají i dokumentární fotografie Karly Zoufalé. Doplňují atmosféru knihy způsobem, který nepřebíjí text, ale dává mu hlas. A předmluva Jiřího Gajdoše – člověka, který strávil dvacet let v bezpečnostních složkách – zas ukotvuje celé téma do širšího kontextu. Pomáhá pochopit, že vězeňství není jen o trestu. Je o návratu domů. O tom, jestli vůbec existuje cesta zpátky.

Domů? Příběhy bývalých vězeňkyň je kniha, která má podle mě potenciál zasáhnout mnohem víc lidí než předchozí autorčiny tituly. Ne protože by byly slabší, ale protože vězeňství je téma, ke kterému má každý nějaký názor. A tahle kniha dokáže ten názor zpochybnit, zjemnit, nebo úplně přestavět.

A přesně proto stojí za to ji číst.